Název

Mistr Jan Hus objektivem

Popis

Toto album plné pomníků, soch, pamětních desek a bust Mistra Jana Husa vznikalo v průběhu několika měsíců. Pomalu a postupně. Inspirací mi byla soutěž, která měla za úkol nafotit co největší množství právě soch, pomníků, pamětních desek a bust Mistra Jana Husa. O soutěži jako takové jsem se dozvěděl při Noci kostelů 2014, když jsem od jednoho pana faráře dostal letáček s informacemi o této soutěži v Plzni na Mikulášském náměstí. Nejprve jsme trošku váhal, ale jelikož jsem soutěživý, tak jsem do toho šel. Chtělo to najít nějaký systém, vytvořit si seznam a pak se vydat na cestu. Nejprve musel člověk zjistit, zda v daném městě nebo vesničce je vůbec nějaký pomník a potom, kde se vlastně nachází (některé byly docela dobře schované) a jak se k němu nejsnáze dostat. Součástí mých výprav byla také nezbytná strategie, zejména tehdy, když člověk vyjel veřejnou dopravou - autobusem nebo vlakem a nechtěl čekat na zpáteční spoj třeba několik hodin, protože automobil nevlastním. Všechna místa, kde se nachází MJH jsem tudíž navštívil autobusem nebo vlakem, tedy kromě toho úplně posledního z Kopidla. Nejkratší čas, který jsem měl na vyfocení, abych stačil zpáteční spoj, byla 1 minuta v Nebílovském Borku. Ale stačil jsem to. Děkuji panu řidiči, který na mě počkal, až si vyfotím a pak teprve jsme odjeli.
S cestováním mám spojené i milé historky. Téměř ke každé fotografii se váže krátký příběh nebo milá vzpomínka. Do Strakonic jsem jel, neboť jsem tam nějaký čas pracoval. Při cestě z Čižic jsem jel na zpáteční cestě s dcerou pána, který pomník přímo vybudoval. Při cestě do Blovic jsem se ptal kolegyně z práce, která z Blovic je, ale nevěděla. Zavolala proto svému známému v Muzeu Jižního Plzeňska a ten ji to prozradil. Nebo při cestě do Vochova jsem potkal svou dávnou tajnou lásku Dášu ze střední školy. Tuto dávnou lásku jsem potkal ještě jednou a to, když jsem čekal na nádraží na vlak do Klabavy odkud mám další pomníček. Ona čekala na návrat dítěte ze školy v přírodě. Nebo v Praze v Tróji, když jsem hledal pomník Jana Husa a byla sobota ráno kolem osmé hodiny a ptal se jedné starší paní, kde se nachází právě pomník, tak nevěděla, přestože tam žila celý život. Sochu v pražském Karolinu jsem zase získal při Dni otevřených dveří Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Určitým oříškem a kamenem úrazu byla právě Praha. Jelikož člověk Prahu moc nezná, také mé výpravy do Prahy byly celkem asi čtyři nebo pět. A probíhaly tak, že jsem vždy vyjížděl z jednoho bodu, do kterého jsem se vždy zase vracel, třeba právě Smíchovské nádraží – odkud vyráží autobusy do různých směrů a koutů metropole. A za celý den tak člověk stačil navštívit čtyři až pět míst. Někdy člověk šel i pěšky, třeba do Třemošné i půlku zpáteční cesty (celkem asi 12 kilometrů) nebo do Zruče – Sence. Některé pomníky objevil člověk čirou náhodou – třeba ten v Doudlevcích, kdy jsem šel fotit hřbitov, minu jakýsi kámen, vrátím se a najednou koukám, že to je pomníček Jana Husa. Některé pomníky mi však uznány nebyly, ale přesto jsem v té době držel prvenství o nejvzdálenější pomník a to přímo z Konstanz (Kostnice). Nebo je spousta pomníčků, kde je pouze letopočet 1415 – 1915 a kalich (Radobyčice, Nevřeň, Nadryby). Ani tyto pomníčky nebyly přijaty do soutěže. Ale nevadí. Některé, které jsem chtěl vyfotit, se zase zrovna opravovaly – Radnice a Klabava a člověk tak musel čekat a doufat, že to všechno stihne a bude moci poslat fotografii. Také jsem se dozvěděl, že některé pomníčky a desky mají být letos odhaleny – například v Liticích a netrpělivě čekal, až se tak stane. Bohužel v Liticích se bude odhalovat až letos někdy v září. Tak to je jen stručné povídání o sérii těchto fotografií. Děkuji všem, kdo si to přečetl až do konce. Děkuju všem, které jsem na svých cestách potkal a kteří mě třeba i poradili, kde sochu, pomník atd. Jana Husa najdu. Nyní už mi jen držte palce…

Kategorie a štítky

Nastavení